Diagnostika průběhu a výsledku výchovně vzdělávacího procesu Abychom zjistili, zda vzdělávání probíhá efektivně, je třeba ověřovat plnění stanovených cílů. Zjišťujeme, do jaké míry, jak uvědoměle a trvale si žáci poznatky osvojili a zda je dokáží aplikovat v praxi. Tento proces označujeme termínem DIDAKTICKÁ DIAGNOSTIKA. Didaktická diagnostika se kromě průběhu a výsledku vzdělávání zabývá také podmínkami, za jakých osvojování vědomostí, dovedností a návyků probíhalo, a také osobností žáka jako subjektu vzdělávání, neboť i ta hraje při vzdělávacím procesu podstatnou roli. Na základě tohoto zkoumání se vypracovává DIDAKTICKÁ DIAGNÓZA, ve které se kromě závěrů o zjištěné úrovni poznatků uvádí také příčiny zjištěného stavu a návrhy vhodných pedagogických opatření. Diagnostika je během vyučování velmi důležitá, protože pomáhá odhalovat rodící se problémy a včas na ně reagovat. Mezi základní metody didaktické diagnostiky patří ZKOUŠKY. Podle formy je dělíme na ústní, písemné, praktické. Zvláštním druhem zkoušek jsou didaktické testy. Podle počtu zapojených žáků, tedy z hlediska forem, se jedná o zkoušky individuální, skupinové či hromadné.

Diagnostika je složitá činnost, ve které se odráží zkušenosti učitele a jeho znalost žáků i třídního kolektivu. Během zkoušení je třeba uplatňovat didaktické zásady i pedagogický takt spojený s úctou k žákovi. Každé zkoušení je pro zkoušeného jedince určitým zdrojem stresu, proto je třeba vytvořit takové podmínky, které budou stres spíše snižovat, neboť při zvýšené úrovni stresu podáváme obvykle horší výkony.

Hodnocení výchovně vzdělávacího procesu

Každý výkon žáka by měl být hodnocen, neboť hodnocení předurčuje další vývoj výchovně vzdělávacího procesu a pomáhá konkretizovat jeho cíle. Hodnocení má tedy funkci regulační a prognostickou, dále také kontrolní (ověřuje, jak si žák osvojil poznatky), informativní (poskytuje zpětnou vazbu k výkonu žáka), motivační (posiluje úsilí žáka k další práci), selekční a diagnostickou (pomáhá žáky diferencovat podle jejich individuálních schopností, je vodítkem k vytipovávání vznikajících problémů, které je třeba dále sledovat) atd.

Hodnotíme nejen úroveň a kvalitu poznatků, kterými žák disponuje, ale také jeho přístup k vzdělávání i jeho chování, individuálně zohledňujeme podmínky, které ke vzdělávání má, i pokrok, který ve svých výkonech dosahuje.

Hodnocení však nelze ztotožňovat s klasifikací, neboť to je jen jedna z forem hodnocení. Hodnocení může mít také formu verbální vyjádřenou slovně či písemně, nonverbální prezentovanou zejména mimikou a gesty, či symbolickou (motivační razítka, smajlíci, hvězdičky a puntíky apod.).

Při hodnocení je důležitá objektivita. Hodnocení by nemělo být zaměřeno pouze na hledání nedostatků, což by v žákovi vzbudilo jen frustraci. Aby bylo hodnocení motivující a aktivizovalo žáka k další práci, mělo by vyznít spíše pozitivně a povzbudivě.

Pravidla hodnocení jsou upravována také závaznými dokumenty, kterými jsou především zákon č. 561/2004. Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) - zejména v § 51 a § 52 a také kurikulární dokumenty (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a školní vzdělávací programy jednotlivých škol). Školský zákon požaduje uvedení pravidel hodnocení také v rámci školních řádů škol.

Zdroje:
NELEŠOVSKÁ, A. a kol. Didaktika II. Olomouc: VUP, 1995. ISBN 80-7067-554-3.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Školský zákon [online]. Dostupné na <https://www.msmt.cz/dokumenty-3/skolsky-zakon> [cit. 2021-08-20].
Národní ústav pro vzdělávání. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [oline]. Dostupné na <http://www.nuv.cz/t/rvp-pro-zakladni-vzdelavani> [cit. 2021-08-20].

Zdroje obrázků:
Shiloheyecare.com [online]. Dostupné na <https://www.capararo.com/media/cache/smallsquareinset/assets/home/block-notes.png> [cit. 2021-08-20].