Dyslexie I Dysgrafie I Dysortografie 

Co jsou specifické poruchy učení Specifické poruchy učení (SPU) jsou souhrnným označením různorodé skupiny poruch, které se projevují zřetelnými obtížemi při nabývání a užívání takových dovedností, jako jsou mluvení, porozumění mluvené řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání (Z. Matějček). Příčiny vzniku Za příčinu vzniku těchto poruch je nejčastěji označována dysfunkce centrální nervové soustavy, svou roli zde sehrává také dědičnost (podle výzkumů existuje 40% šance, že tuto diagnózu dítě zdědí po svém rodiči). SPU někdy také souvisí s komplikovanou lateralitou, s poruchou kooperace mozkových hemisfér, případně vývojovými poruchami. Jedná se o endogenní poruchu, která je vrozená, případně získaná v raném dětství. Nevzniká tedy v důsledku vnějších vlivů (např. neurotizací, používáním špatných výukových metod, nepodnětným prostředím atd.). Nesouvisí ani s inteligencí, neboť takto diagnostikovaní jedinci se objevují v celém pásmu inteligenčního spektra, častěji ale bývají v pásmu průměru až nadprůměru.

Specifické poruchy učení a škola

Děti s SPU přesto ve škole podávají výkony neodpovídající jejich intelektovým schopnostem. Důvodem není nedostatek snahy, ale to, že se díky narušeným mozkovým funkcím nezvládají učit běžně používanými metodami. Jejich mozek funguje „jinak“. Díky tomu se z nich stávají žáci se specifickými vzdělávacími potřebami.

Pokud není s dětmi s SPU postupováno v souladu s jejich diagnózou, tedy takovými metodami, díky kterým jsou schopny práci zvládat, jsou nuceny vynaložit značné úsilí, aby byly schopny pracovat jako ostatní. Tato jejich snaha má však limity. Dřív nebo později se dostanou do situace, kdy už prostě nebudou schopny svůj problém kompenzovat ani vyšším pracovním nasazením, ani svými kognitivními či receptivními funkcemi, a začnou selhávat. Neúspěšnost negativně ovlivňuje jejich sebehodnocení a psychiku. Uzavírají se do sebe nebo se na sebe snaží upozornit nevhodným způsobem. Objevují se u nich kázeňské problémy, záškoláctví, mohou být agresivní, asociální až antisociální.

Co patří mezi specifické poruchy učení

Vzhledem k tomu, že konkrétním poruchám budou věnovány samostatné kapitoly, zde je uvádíme jen ve stručném výčtu: dyslexie – porucha čtení, dysgrafie – porucha psaní, dysortografie – porucha pravopisu, dyskalkulie – porucha počítání, dyspraxie – porucha schopnosti vykonávat manuální a složité úkoly, dyspinxie – porucha výtvarných schopností, dysmúzie – porucha hudebních schopností. Nejčastěji diagnostikovány bývají první tři uvedené poruchy, tedy dyslexie (tak je nejběžnější), dysgrafie a dysortografie. Dys-poruchy se obvykle navzájem kombinují a často se k nim přidávají ještě další problémy, např. ADD (porucha pozornosti), ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a zkřížená lateralita.

Jednotlivé dys-poruchy se mohou projevovat různě v návaznosti na to, jaké kognitivní, percepční či motorické funkce jsou oslabeny nebo narušeny. Dva jedinci s touž diagnostikovanou poruchou mohou mít tedy zcela jiné problémy.

Kterých oblastí se SPU týkají?

K základním školským dovednostem, jako jsou čtení, chápání řeči i její používání, psaní, matematické usuzování, počítání a další, potřebujeme mít na adekvátní úrovni rozvinuty kognitivní, percepční a motorické funkce. Jedinci s diagnostikovanou SPU mají zasaženy právě některé z těchto funkcí. Na základě poruchy těchto funkcí poté vznikají dys-poruchy.

V oblasti kognitivních (poznávacích) funkcí se jedná zejména o: 

- koncentraci pozornosti,

- paměť (proces zapamatování, uchování v paměti a vybavování z paměti),

- myšlení (schopnost logického myšlení, schopnost konkrétního myšlení i přechod k myšlení abstraktnímu),

- proces automatizace,

- řeč (schopnost artikulace a artikulační obratnost, slovní zásoba a její adekvátní využívání, komunikační schopnosti),

- předmatematické a matematické představy (předčíselné a číselné představy, chápání číselných řad, orientace v čase, vnímání struktury čísla a schopnost provádění matematických operací).

Z percepčních funkcí se zajímáme zejména o percepci vizuální (zrakovou) a auditivní (sluchovou).

Z oblasti vizuální percepce je nutná zejména: - schopnost zrakové orientace v prostoru (orientace v makroprostoéru i mikroprostoru, schopnost pravolevé orientace,   schopnost levo-pravého pohybu očí), - schopnost zrakového rozlišování (diferenciace barev, velikosti a tvaru, figury a pozadí, podobných a stranově obrácených   tvarů), - schopnost zrakové analýzy a syntézy - zraková paměť.

Ze sluchové percepce využíváme: - schopnost sluchové orientace, - schopnost sluchového rozlišování (diferenciace zvuků a tónů, hlásek, slabik, slov a vět, schopnost vnímání   a reprodukce rytmu), - schopnost sluchové analýzy a syntézy, - sluchovou paměť.

K osvojení školních dovedností jsou důležité také motorické (pohybové) funkce, konkrétně - jemná i hrubá motorika ruky, očních pohybů a mluvidel, - senzomotorika (spojení vnímání s pohybem), - motorická koordinace (souhra jednotlivých pohybů, včetně schopnosti rytmicity).

U dětí nemusí být porušeny všechny uvedené funkce, pouze některé z nich. Proto je obraz specifické poruchy individuální. Pro nastavení správných postupů kompenzace problémů je tak důležitá především kvalitní diagnostika.

Diagnostika

Klíčovou roli při řešení problémů hraje včasná diagnostika. Čím dříve problém odhalíme a začneme pracovat na jeho kompenzaci, tím lépe. Nečekejme až na situaci, kdy se dítěti začnou rapidně zhoršovat známky, bude demotivované a přidají se i výše uvedené negativní reakce způsobené odporem ke vzdělávání, neboť i tyto problémy bývají závažné a jejich eliminace je velmi obtížná.

Komplexní diagnostiku dítěte provádí pedagogicko-psychologická poradna obvykle na podnět školy, případně rodičů. Zkušený učitel obeznámený s problematikou bývá na první signály poruch většinou citlivější než rodiče, dítě navíc pozoruje při problematických činnostech a jeho výkony dokáže posoudit také v kontextu práce celé třídy. Proto je to právě škola, která většinou vyšetření iniciuje. Ale podnět může samozřejmě vyjít také od rodičů, což se děje. Vzhledem k tomu, že pedagogové se s dětmi s různými SPU setkávají čím dál častěji, obvykle dokáží predikovat, o jaký problém se pravděpodobně jedná a případně jak způsob práce s dítětem upravit, přesto je na místě zažádat si o odbornější vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, neboť škola nemá takové diagnostické metody, které by dokázaly změřit míru závažnosti a stanovit konkrétnější příčiny problémů, na které je třeba se při práci s dítětem zaměřit. Škola je také omezena ve škále prostředků, které může bez konzultace s poradnou aplikovat.

Ať už je iniciátorem vyšetření rodina nebo škola, pro vyšetření je zásadní pohled obou stran, neboť každá z nich vidí dítě z jiného úhlu pohledu, v jiných situací, při jiné zátěži a jiných činnostech, a díky těmto střípkům poskládaným do jedné mozaiky získají psychologové a speciální pedagogové v poradně lepší představu o tom, na jaké problémy se při diagnostice konkrétněji zaměřit.

Ta má, stejně jako škola, možnost dále situaci s poradnou konzultovat a v případě, že opatření nebudou efektivní, zažádat o jejich přenastavení.

Ačkoli tato diagnóza přináší řadu komplikací, neznamená to, že by tito jedinci byli přeurčeni k životnímu neúspěchu.  Naopak, např. někteří dyslektici, patří k významným osobnostem světa vědeckého i uměleckého.